THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem byl do několika žebříčků osloven vybrat nejlepší hardcoreové nebo metalové desky za poslední rok, několikrát jsem si povzdechl, že nemohu přihodit i několik slovenských polínek. Za poslední rok totiž u našich východních bratří vzniklo hned několik nahrávek, ke kterým se pravidelně vracím. „Tma“ je jednou z nich. A není to zdaleka jen tím, že se jim nadmíru vyvedla vinylová edice tohoto materiálu.
ADACTA servírují intenzivní crustovou nálož, která se zdaleka neuzavírá jen v mantinelech žánru. Nebojí se zpomalit a usadit rytmiku do hnijících mokřadů nebo nad kytarovými stěnami nechat pulzovat smyčcové melodie. Tyto elementy jsou naprosto přirozené i s punkovou rytmikou a kytarovými melodiemi, které skvěle korespondují s názvem alba. Nová ADACTA je temný postapokalyptický válec, který dokáže velmi rychle transformovat ve stíhačku a zařadit zatraceně vysoké rychlosti, které si v některých pasážích zahrávají i s blackmetalovými vánicemi. Texty skvěle korespondují s obrazem zmaru a úpadku, přičemž samozřejmě ve svých tématech zvedají sociální témata, ale nedělají to nijak prvoplánově nebo hloupě. Mají často opar mystiky, občas mám pocit, jako bych v nich i ve vokálu zahlédl nikdy neodhalenou nejtemnější stránku ČAD, ale to bude zcela jistě jen moje asociace. Pro mě výtečné atmosférické crustové album plné parádních melodií, v rámci žánru rozhodně skvost a to zdaleka nejen v měřítcích československých mantinelů.
8 / 10
Dno (2023)
Zlo (2018)
Tma (2015)
Amen (2010)
Ad Maiorem Dei Gloriam (2006)
Circullus Viciosus (2004)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.